Když člověk není poleno

Asi každý, kdo to zažil, potvrdí, že rekonstruovat dům bývá horší než stavět. Existují však lidé, kteří se do svépomocné rekonstrukce pouštějí nejen s chutí, ale i s fantazií a fortelem. Když půjdete ve Slaném ulicí od školy ke kostelíku, určitě nepřehlédnete upravený řadový dům, který mezi ostatními svítí barevnou fasádou. Exteriér, interiér, zahrada v nedalekém Kamenném Mostě, to všechno je dílem majitele s renesančními dovednostmi, Michala Baloga.

Při přestavbě domu bylo nejdříve potřeba vyřešit jeho dispozice. Jednoduchá stará stavba se rozšířila, na místě bývalého dvorku je dnes obývací pokoj s východem na prostornou terasu. Silné zdi poskytly příležitost pro vytvoření výklenků na chodbě a v kuchyni, přízemí je prosvětlené obloukovými průchody bez dveří.

Celý interiér je důsledně koncipován ve středomořském stylu. Už při vstupu zaujme modrá štukovaná chodba s řadou stylových detailů i nástěnnou freskou. Podlahy na chodbě a v kuchyni jsou řešené dlažbou, v průchodu k obývací části a koupelně PVC krytinou. S dlažbou v kuchyni ladí obklady z opuky i vlastnoručně vyrobená kuchyňská linka a stůl v zelenkavém tónu. V koupelně a na WC byly použity růžové keramické obklady a opět dlažba. Majitele ještě čeká dokončení rekonstrukce v obývacím pokoji a v patře a také pokračování výstavby na zahradě, která dnes v ničem nepřipomíná původní užitný pozemek v zahrádkářské kolonii. Záhony zeleniny a brambor se změnily v rekreační zahradu s řadou zajímavých stavebních prvků, od domečku přes venkovní sprchu, branku, studnu s rumpálem, krb po altán. Všechny sjednocuje obklad z opuky, v místě nejdostupnějšího materiálu.

Ani se nechce věřit, že to všechno vymyslel a také perfektně provedl jeden člověk. Michal Balog není ani známý a uznávaný architekt, výtvarník, ani vyučený truhlář, kameník, obkladač, štukatér, svářeč, ale všestranně nadaný samouk, kterému osud nedopřál rozvíjet talent na studiích a uplatnit jej v širším měřítku. Když se v padesátých letech narodíte jako jedno ze čtyř dětí v chudé rodině školníka a máte otce alkoholika, je to úplně jiná situace než narodit se třeba do rodiny architektů nebo lékařů.

Od dvanácti let Michal pomáhal mamince jako „topič“ ve škole a měl na starosti kamna ve všech jednadvaceti třídách. S pár dvojkami skončil základní školu a hajdy do učení. V družstvu Znak Praha se vyučil rytcem kovů a v životě pak dělal kdeco – zlatníka, medailéra, tiskaře, stěhováka, učil výtvarnou výchovu, v patnácti spoluzakládal kapelu a dalších patnáct let hráli na zábavách za stovku, párek a pět piv a za neustálé nelibosti vládnoucí strany, podle níž propagovali západní hudbu. Po listopadu si s bratrem otevřeli první soukromou hospodu ve Slaném, s bratrem také začali s truhlařinou a truhlářská dílna funguje už devět let. Odmalička rád kreslil a maloval, vítězil i v celostátních soutěžích. S úsměvem vzpomíná na to, jak v roce 1970 vyhrál první cenu ve výtvarné soutěži, cestu do Maďarska: „Byl jsem tehdy „mánička“ a v občance jsem měl krátké vlasy. Na hranicích mě hnali – ostříhat, nebo hybaj zpátky. Měl jsem svou čest, tak jsem se otočil a vydal se pěšky s těžkým kufrem a dvacetikorunou domů. V Bratislavě na mě koukali jako na zjevení, když jsem se ptal, kudy se jde do Prahy. Putoval jsem po dálnici a naštěstí u Brna potkal strejdu, který mi dal stovku na vlak a rohlík se sýrem. Po čtyřech dnech jsem byl doma, k úžasu rodičů, předpokládajících, že si zrovna prohlížím Budapešť.“

Není tak časté, aby představivost šla ruku v ruce se schopností všechny představy realizovat na špičkové řemeslné úrovni. „Nejlíp se mi přemýšlí v noci, když všichni spí. Svoje návrhy vidím před očima a mám rád všechny materiály – z každého se dá udělat něco pěkného. Spoustu dovedností jsem okoukal a vždycky si ještě něco přidám – vyučení truhláři v naší dílně na mě zahlíželi, když jsem jim po dvou letech dělal mistra, že jsem „pedant na milimetr“. Než se pustím do něčeho nového, pročtu si literaturu a pak už to jde skoro samo. Když člověk není poleno, naučí se všechno,“ říká Michal Balog.