Jak se navrhuje

„Smyslem práce architekta není prezentovat sám sebe a předvádět, jaký jsem machr, ale pomoci lidem být šťastní.“ S tímto krédem přistupuje ke své práci architektka Jarmila Očenášková, kterou jsem navštívila v jejím útulném podkrovním ateliéru ve Starém Plzenci.

Nepřehlédnutelné staré rýsovací prkno hrdě stojící v přední části podkroví a nenápadný počítač umístěný v rohu jasně dávají najevo, kdo je tu pánem a jakým stylem se zde pracuje.    Na dřevěných trámech se sušil dobromysl, dlouhými střešními okny svítilo do místnosti vlídné podzimní sluníčko. Pohled z podkroví stoletého domu směřuje na nedalekou rotundu svatého Petra a Pavla, která už zhruba dvanáct století shlíží na život v městečku v údolí řeky Úslavy. V tomto prostředí, v těsném kontaktu s přírodou, přicházejí na svět projekty její milovnice a obdivovatelky, paní architektky Očenáškové.

Paní architektko, jak tedy navrhujete domovy pro šťastné lidi?

Architektura je široká z mnoha hledisek. V prvé řadě souvisí s lidskou duší, s Psýchou. Musíte vědět, jak působí různé materiály, světlo, velikost prostoru, proporce apod. Dále je to otázka techniky stavění, fyzikálních zákonů, znalosti materiálů, posazení domu do krajiny.  Toto hledisko se dnes bohužel velice často stírá, jelikož podléhá ekonomickým rozvahám. Rozhoduje cena pozemku a inženýrské sítě. Tak hluboko naši předkové neklesli, o čemž svědčí nádherné situování chalup na Šumavě, statečků na Vysočině a vesnic v české krajině. Místo toho vznikají moderní satelitní městečka, jimž můj kolega profesor Martin Rajniš říká „Slimáčkov“. Každý slimáček si přiveze svůj domeček a bydlí ve Slimáčkově.
Snažím se vytvořit klientovi prostor pro bydlení, nediktuji mu, jaký nábytek si pořídit. Je to jeho domov, je-li šťasten na kytičkovaném kanapi, nemohu mu vnucovat Corbusierovu pohovku. Musím mu ale vytvořit harmonický prostor, kde je jasné, kde bude např. jídelní stůl, což je otázka napojení na kuchyni, aby se kuchařka zbytečně nenaběhala, přirozeného osvětlení – on ten výhled ven od jídelního stolu není marný. Ráno si člověk srovná myšlenky, podle počasí se oblékne, uvědomí si, jaké je roční období, a má-li výhled alespoň na jeden strom, co se v přírodě zrovna děje.
Když jsme se přistěhovali do tohoto domu, museli jsme provést nějaké úpravy a mimo jiné se rekonstruovala koupelna. Její řešení, přesněji postavení klozetové mísy, považuji za největší architektonický počin v celém domě. Nabízelo se zcela racionální řešení umístit záchod do rohu místnosti, kam byly situovány i veškeré trubky a stupačky. Protože máme ale v koupelně okno a z něho nádherný výhled na Horku s rotundou, napadlo mě, že by vůbec nebylo špatné umístit ono zařízení na místo, ze kterého bude pohled do krajiny nejhezčí. Instalatér se chytal za hlavu, ale nakonec nám vyhověl a já jsem za to moc ráda. Při ranní hygieně jsme mohli pozorovat změny v přírodě během ročních období, vídáme čerstvý sníh, první sněženky, rozkvetlé stromy a nádherné barvy, kterými se zbarví podzimní listí.
Světlo, zvlášť sluneční, představuje další důležitý faktor pro stav duše a spánkový rytmus. Severní země, kde je sluníčka málo, udávají největší počty sebevražd. Okna nemusí být přímo na jih. Jednou jsem navrhovala dětský pokoj s okny na východ i na západ. Zpočátku se toto řešení majitelům moc nezamlouvalo, ale později mi poděkovali. Děti mají v pokoji sluníčko od rána do večera a v poledne není místnost zbytečně přehřátá. Vždy, když umísťuji okna, neberu v potaz jen to, jak vypadají na fasádě, ale kam půjde ranní sluníčko, co udělá přes poledne a kam až jeho paprsky dosáhnou večer. Zejména nízké zimní a podzimní slunce dokáže prozářit místnosti až do hloubky šesti až osmi metrů.

Vycházíte při navrhování z teorie feng shui?

Patří do rodinného domu krb?

Co si myslíte o podlahovém topení?

Příjemná věc, ale ne zcela přirozená. Navíc i zcela těsnými okny „teče“ do místnosti chladný vzduch. Svým klientům doporučuji podlahové topení doplnit alespoň konvektory pod okny a dveřmi na balkón.

Máte nějaké oblíbené materiály?

Když byl můj syneček úplně maličký, asi rok a půl, sotva chodil, tak se vždycky batolil po lese a objímal stromy. Koukal do koruny a já jsem úplně cítila, jak nabírá sílu k dalšímu pochodu. Děti jednají intuitivně. Dřevo je ten nejpříjemnější materiál, se kterým člověk může vegetovat. Těší mne, že se lidé opět vracejí k bydlení v dřevěných domech.

Bydlení v paneláku znamená v podstatě život ve Faradayově kleci. Složité elektrické rozvody kolem sebe vytvářejí nepřirozené magnetické pole, jako byste bydlela pod vysokým napětím.

V roubených chalupách, jaké se dříve stavěly, nenajdete žádný rušivý materiál. Všechno, stěny, podlahy, strop, dříve i střecha, všechno bylo ze dřeva. A když už takový baráček dosloužil, tak jste měla alespoň dřevo na topení. A mezitím vyrostly další stromy a poskytly dřevo na dům nový. Byla to naprosto dokonalá cirkulace, kdy nebylo třeba převážet kamiony tuny materiálu z jednoho konce republiky na druhý. Vše se dalo zařídit na místě, ručně, sekerou, hoblíkem a pilou. Dnes máme tak složité technologie, pro zeměkouli i pro lidi vyloženě nezdravé. 

Přirozeně se stavěly i zděné cihlové domy. Do okenních nadpraží se nedávaly traverzy. Udělal se malý ramenátek a nadpraží se zaklenula. Nepoužívala se žádná ocel. Ta byla drahá a v tehdejších podmínkách těžko dopravovatelná. Dělaly se dřevěné trámy, klenby, opět čistě přirozené materiály. Dnes žijeme v plastech, oceli a jiných takových věcech.

Samozřejmě na některé realizace nelze použít pouze dřevo. Nemohu stavět pouze roubené chaloupky. Musím vycházet z funkce a účelu stavby, jaké budou nároky provozní, reprezentativní, hygienické, ale to už jsou tak široká spektra materiálů, že by vydala na knihu. Momentálně mám zrovna zakázku na šestipatrovou budovu. V tomto případě mi přišlo nejvtipnější postavit železobetonový skelet, ovšem vnitřní příčky navrhuji variabilní. Kdykoliv bude možné změnit dispozice, jakoukoliv příčku vybourat a postavit jinou. Dnes tam mají být velké byty, ale kdo ví, co bude za čas. Takto se mohou vnitřní prostory jednoduše upravit novým potřebám.

V domech rozlišuji věci, které se změní za pár let, např. barva, kterou vymaluji. Nepovede se, není problém, přemalujeme. Pak jsou věci, které zůstanou dlouho. To by měla být podlaha a ještě déle okna, dveře, střecha. Tyto části nemohou být jen módní. Měly by se hodit k jakémukoli nábytku pro různé obyvatele. Navrhuji domov a ne výkladní skříň.

Často projektuji rekonstrukce starých domů, také památkových. Tam musí člověk respektovat tu dušičku, kterou ten dům má. Musím používat materiály, které sem patří, respektovat moudrost starých řemeslníků. Oni měli málo materiálů, neměli stroje a elektřinu. Museli více přemýšlet, měli šikovné ruce a věděli, co dá práce ručně ohoblovat každé prkno. Dnes je problém spíš s množstvím nejrůznějších materiálů a lidé jsou z toho zmateni – zmatení jazyků jak v Babylonu.

A co podlahy?

Podlaha, to je základ. Preferuji funkčnost, a není to jen otázka čistitelnosti, musím brát v potaz také hlučnost, aby byla podlaha teplá i bez podlahového topení a to, co se podceňuje, aby nás po čase chůzí po nevhodné podlaze nebolela záda. Dnes děláme podlahy příliš tvrdé. Dříve ležela prkenná podlaha na dřevěných polštářích a ty ve vrstvě škváry. I parkety se pokládaly na takovou prkennou podlahu. Všechno to lehce pružilo, parkety občas vrzaly. Dnes by takovou podlahu většina zákazníků reklamovala, ale ona byla pro naše klouby zdravá! Víte, když dělám rekonstrukce, neustále musím obdivovat moudrost a um našich předků. Dříve byla v každé místnosti kamna, zpravidla kromě ložnice, okna lehce netěsnila a byt byl přes kamna komínovým efektem trvale mírně provětráván. Lidé neměli problémy s plísněmi, radonem a alergiemi. Dnes máme dokonalá okna, polystyrenem zateplenou fasádu, ústřední topení ve všech místnostech a zaděláno na spoustu problémů.

Vyrostla jsem v bytě z třicátých let. V hale, pokoji a ložnici byly dubové parkety, vlýsky, v jedné rovině bez prahů mezi pokoji. Nádhera. Nikdy jsme je nelakovali, takže jednou do roka drhnout horkou vodou, na každý záklek kýbl vody a rychle do sucha vytřít, aby parkety nezešedly. Pak se jen převoskovaly bezbarvým voskem a vyleštily. Průběžně jsme podlahu drátkovali a voskovali. Práce moře, ale nádhera. Když jsem byla malá, položili rodiče v kuchyni korkové linoleum, silné, že ani nešlo srolovat. Když jsem se z toho bytu po čtyřiceti letech stěhovala, tak jsme ho vyhazovali. Zbyla jen juta a tenký plátek korkové hmoty. Ale sloužilo celou tu dobu. Dnes, když někomu doporučím linoleum, setkávám se s odpovědí, že PVC nechce. Lidé nevědí, co je linoleum, pravé korkové, na jutě směs korkové nebo dřevité drtě a lněného oleje. Zcela přírodní materiál, teplý, snadno udržovatelný. Velmi ráda navrhuji také korek. Po korkové podlaze mohou děti lézt a nenastydnou. Dnešní povrchové úpravy korku jsou bezproblémové, pokud je dělá odborník. 

Vždycky klientům doporučuji, aby si nechali položit podlahu od firmy, která má licenci od výrobce a s příslušným materiálem umí pracovat. Mnohdy se podlahářské i jiné firmy hrnou do práce, na kterou nejsou vyškolené, jen aby měly zakázku. To je velký problém. V dnešní době je tak široká škála materiálů, že každý nemůže dělat vše.

Dnes bydlím v domě z roku 1911 a mám zde původní prkenné podlahy. Každé prkno na celou délku pokoje, široká jsou 20 až 30 centimetrů. A je poznat, že se na této podlaze už téměř sto let žije.

Nedávno jsem četla ve vašem časopise článek o dubové podlaze pana Voborníka. Já tu podlahu znám, to je nádhera. Tam máte chuť si na ni lehnout, zavřít oči a uslyšíte šumění větru v korunách stromů. Děti ji mají jako obrázkovou knížku. A víte, že mají dřevěnou podlahu i v koupelně? Pokud je správně položena a ošetřena, tak proč ne?

 va